Příběh o nás

Krátké rozjímaní s hádankou.

Kutálím se, kutálím. Plavu si ani nevím jak. Máme rádo to vznášení se, jako bychom nebyli ničím přitahování. Ale, co si pamatujeme, tak vždycky jsme skončili na jednom místě. Vlastně na dvou. Na konci a na dně. Tam spolu odpočíváme. Ležíme si, bavíme se, třeme se o sebe. Postupně se zmenšujeme, ale to jde těžko vnímat. Uvědomujeme si to až teď, když o sobě přemýšlíme. To je zajímavý pocit. Najednou nejsme jako vždycky, necítíme nic, jen pozorujeme a pozorujeme sami sebe. Takže nyní vlastně nic neděláme a popisujeme to nicnedělání. V okamžiku, kdy začneme něco dělat, tak už to popsat nemůžeme, protože děláme něco a neděláme popis. Vždycky můžeme dělat jen jednu věc. Ti kolem nás také, nakonec je to dohromady spousta věcí od spousty aktérů. Většinou to všechno sledujeme. Moc s ostatními nespolupracujeme, aspoň ne cíleně. Někdy nás využívají, zatímco si spolu užíváme společnou přítomnost. Nemůžeme nic dělat, oni jsou aktivnější, mají více možností. To my jen pasivně zůstáváme tam, kde jsme předtím skončili. Nemůžeme se sami pohnout. Může se vyskytnout doba, kdy se nám posteskne nad touto chybějící schopností. To zase odezní, jak jsme říkali, většinou to bývá, když nad tím přemýšlíme. Někteří se mohou hýbat sami od sebe, ze své vůle. My takhle vůbec nepřemýšlíme, protože to není naše bytí, naše naplnění. My sami plníme, tak jako každý kolem nás, každý svým způsobem. Naplňujeme okolí dost hustě, přesto i řídké okolí nás dokáže rozhodit. Je to srandovní. Sedíme si všichni pohromadě, hustě vedle sebe, občas nás něco rozdělí, ale najednou se prostředí může změnit strašně moc a všimneme si, že nejsme už vedle sebe. Jsme v prostoru, a nakonec jsme někde jinde a k naší radosti jsme zase spolu, jinak než původně, ale zase spolu, s jinými detaily, ale zase spolu. Tak to chodí, co pamatujeme. Jiní už nepamatují a my stále pamatujeme. Naštěstí toho není moc k zapamatování, není to potřeba. Jenom jsme. Kdybychom něco dělali, tak je důležité si to pamatovat a zapamatovat. K našemu štěstí to není náš případ. Nepotřebujeme to, nic se nám nestane. Budeme stále spolu. Třeba jinde než kde jsme začínali, ale vždycky jsme spolu a máme se dobře. Jsme písek.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.