Proč neděláme to nejlepší, co můžeme?

autor: | Lis 7, 2022 | Nezařazené

Taková malá inspirace k našim činům. Víme, co nás baví a děláme to taky v každém okamžiku? Například ráda malujete a děláte administrativní práci. Dokážete si představit, jak by se to dalo spojit? Že ne? Určitě vás něco napadne, ale nedovolíte si to. Protože na to není čas, protože se to nemůže, co by na to řekli druzí, atd.

Tyhle bloky můžou za to, že neděláme to, jak bychom to chtěli a to nás většinou i baví. Kupříkladu mě bavilo se bavit s pacienty, ale neměl jsem na to čas, protože musí proběhnout sled vyšetření, zákroků apod. Musím to pak i napsat do lékařské zprávy, chorobopisu, orazítkovat, přenést, poslat a já nevím, co ještě. Přesto jsem si s pacienty povídal a díky všemu tomu kolotoči jsem byl prostě v práci déle. Za nějakou dobu se mi to nelíbilo a chtěl jsem jít domů včas, takže jsem zkrátil povídání. Byl jsem z toho nervózní jak já, tak pacienti, protože by chtěli toho říct více. Já je vždycky osekal na jejich diagnózu, protože mě teď nezajímá, co vaše kočka doma, když máte jít lačná na sono břicha.
No a to je ten problém. Pak mi vadilo, že pacienty beru jako diagnózy a jdu sice domů včas, ale nebaví mě to. S tím, jak ubývá doktorů a přibývá pacientů by to šlo ještě k horšímu. Takže jsem nastavil kompromis mezi těmito potřebami.

Nastavme kompromis mezi tím, co chceme a co musíme

S někým jsem si povídal dlouze a s někým krátce. Ti, co se nebavili vůbec, jsem bral jako diagnózu. Až potom, co jsem si nějak našel svůj střed, jsem se dozvěděl, co vlastně chci. Přicházet na diagnózy je fajn, ale chtěl jsem řešit diagnózu jinak než léky a operacemi. Nebo aspoň na ně navázat. Protože když se pacient stále dokola vrací s tím stejným, tak jsem asi nepodchytil tu příčinu.

Až po tom si uvědomíte, co chcete

Když jste si nastavili kompromis a naplňujete ho, tak pak zjistíte, jestli to, co MUSÍTE dělat, opravdu chcete dělat. A tehdy přichází to vnitřní chtění věci změnit. To tehdy jsme opravdu lidé, kteří tvoří a obohacují sebe i své okolí. V mém případě jsem třeba pomáhal rozvíjet paliativní péči. To byla změna, se kterou se okolí ztotožnilo. V jiných případech okolí nemělo zájem, takže jsem obohacoval sebe a dělalo mi to dobře. Posléze jsem ale zjistil, že abych se plně naplňoval, nemůžu žít v omezujícím prostředí, musel jsem tedy udělat těžkou změnu a opustit dosavadní prostředí.

Posouváním svých hranic zjišťujete, kdo jste

Na této cestě musíte překonávat spoustu bloků, resp. strachů. Nejdůležitější je umět věci pouštět. To, když si uvědomíte, že už to tak dál nejde, ale dále setrváváte v ubližujícím vztahu, nevyhovující práci, studeném bytu aj. Člověk se bojí udělat krok do neznáma a opustit to, co už dobře zná. To je přirozené. Ale je na vás, jestli vás donutí hořící dům změnit bydlení nebo jen váš nepříjemný pocit, že už na té adrese nechcete bydlet. Kam až to musí zajít?…

A stejné je to se zdravím

Naše zdraví je odrazem toho, jak spokojený a naplněný život vedeme. Pokud si nenaplňujeme své potřeby a přání, tak to vesmír prostě zařídí. Uhoněný manažer dostane mrtvici a zůstane ležet. Unavená matka pečující o všechny kolem přestane chodit s diagnózou roztroušené sklerózy. Průjem vám znemožňuje zúčastnit se důležité schůzky apod.

Takže odhalte vlastně to, co chcete a co musíte. Zkuste přidat kousek toho, co chcete do věcí, které musíte. A když to nejde, tak co vám v tom brání? Čeho byste se museli vzdát?
Risknete to? Nebo chcete stále žít v omezení a smutku?

Chcete-li se v tom rozvíjet, naučit se překonávat své strachy, nastavovat si své hranice, přidejte se do FB skupiny rozvoj sebepéče, kde postuju podobné zamyšlení a vysíláme online.
https://www.facebook.com/groups/2214500168711849