Všichni známe to, že jsme pořád ve shonu. Nestíháme si odpočinout, jsou pořád starosti. Sotva jednu věc zvládnete, už se objeví další dvě. Proč tohle ve společnosti podporujeme? Všichni víme, že to je špatně, tak proč to děláme?
Neustálé povinnosti
Trochu změním pohled na ten všudypřítomný shon. Rozeberte si své „povinnosti“. Večer při usínání můžete myslet už na zítřek, co je potřeba udělat a jak. Ráno nemůžete dospat, protože víte, co všechno musíte udělat. Ranní rutina před odchodem do práce je zrychlená, všichni si v domácnosti překáží.
I když víte, že den není nafukovací, stejně si ještě vezmete úkoly navíc nebo se něco nového objeví. Nic z toho dosavadního nezrušíte a přidáte do tempa, abyste to všechno stihli.
Nemůžu přestat
Co se stane, když se na to vyprdnete? Určitě si řeknete, že přece se nic tak hrozného nestane. A proč vám to nestačí, abyste zrušili většinu úkolů a přestali se honit? Stejně dál šlapete ve vysokém tempu.
Nebo si naopak jste vědomi, že se něco špatného stane a proto to musíte zvládnout. Ať tak či onak, jestli reálně nezpomalujete, tak se něčeho bojíte. Máte obavy z následků. I když si namlouváte, že ne. Pokud vaše činy nehovoří nicneděláním, lžete si. Dělá to většina. Proto píšu tento článek, abyste si přiznali, že se bojíte následků.
Strach z trestu
Co leží za tím vším shonem, výkonem, perfekcionismem? Představte si, že něco nedokončíte, neuděláte, chybujete. Co si myslíte, že se pak stane? … Přijde trest. Ať už v podobě pokárání v práci, úšklebků okolí, ztráty peněz, čehokoliv. A je to přirozený následek, za chybu je potřeba nést zodpovědnost. Ale co všechno hodnotíme jako chybu?
Byli jsme vychováváni do doby, kdy nešlo selhat. Když nebyly výsledky, tak bylo špatně. A za válečných let jste udělali chybu, která vás mohla stát život. Takže je jasné, že jsme ve všech generacích zvýšili ostražitost a nechceme chybovat. Bohužel nikdo nikdy neřekl „to nevadí“. A díky tomu se generace od generace tento problém zvyšuje, až tu máme úzkosti na denním pořádku.
Co se stane, když nedokončíte nějaký ze svých úkolů?
Co se stane, když ho odmítnete vůbec udělat?
Nastavte si priority, co pro vás má smysl a čemu budete říkat ne, protože už toho máte hodně.
Přijměte svou chybu a smiřte se s tím, že nejste dokonalí.
Jste dost dobří
Když selžete a uděláte chybu, tak mnozí z vás cítí, že za tím trestem ještě něco je. Objevíte svá raná traumata z dětství. Když jste si hráli a nesplnili jste příkaz, přišel trest a odmítnutí ze strany rodičů (vychovatelů). Když jste objevovali svět kaluží nebo klacků, tak přišel trest v podobě zákazů. Jsme naprogramování k poslušnosti a bojíme se trestu. Protože kdysi pro nás znamenal odloučení, samotu a izolaci. Jako pozůstatek těchto traumat cítíme pocity viny a výčitky.
Dnes jste dospělí. Máte tu moc se uvolnit z neviditelných pout. Přestaňte se honit a všechno zvládat. Jste dost dobří, i když toho uděláte málo. Dejte sami sobě podporu. Je potřeba ji procítit.
Neříkám, ať se vykašlete na všechno a všechny. Je stále potřeba vnímat i druhé a nést následky za své chyby. Stejně tak můžete s ostatními vydiskutovat, co je chybou a co byste potřebovali, abyste se v tom cítili lépe.
Závěr
Zkuste se nad tím vším zamyslet a něco udělat jinak. Přijímejte emoce, které u toho budete mít. Vím, že to není snadné, ale jde to. Někdy to nemusí jít a je to právě kvůli síle traumat. Člověk se učí pracovat s pocity viny, hledá svou sílu a ochotu jít do konfliktu. A také potřebujete být v podporujícím prostředí.