Pro odborníky

Zde připravuji sekci pro zdravotnické profese. Ne z pohledu pomoci v rámci konzultací (vyčerpání, bolesti, nespavost, …) ale z pohledu edukace, pochopení sebe sama a pacientů. Na toto téma sepisuji knížku příběhů ze zdravotnictví v souvislosti pohledu traumat všech zúčastněných. Koho toto téma zajímá doporučuji většího propagátora dr. Gabora Maté, viz zde dokumentární film. Pokud byste se na něco chtěli zeptat nebo mi pomoci knihu vydat apod., klidně se ozvěte, děkuji.

Jak pracuji s pacienty?

Spíše bych měl napsat co nedělám… Nerozhoduju o tom, co pacienti mají dělat. Nepřebírám zodpovědnost za jejich lapálie = nemoci. Respektuju to, že nic nedělají a že nic nechtějí. Dávám svým potřeba minimálně stejnou důležitost jako pacientovým.

Pořád nevím, jak nazvat to, co dělám. Nejvíce to vystihuje celostní medicína a psychosomatika. Vysvětlím… Zaobírám se jaká přesvědčení drží pacienta v nemoci = myšlení. Jaké potlačené emoce v sobě drží. A jako doktoři vidíme následně, jaké má nemoci v těle. Psychosomatika uznává podíl emocí a myšlenek na fyzické nemoci, přesto nám naše zdravotnická přesvědčení nedovolí přemýšlet nad tím, že fyzická nemoc je vyvolaná myšlenkami.

Jsme stále učeni v deterministickém a částicovém pojetí přírody, potažmo člověka a medicíny. Pokud však víme, že pozorovatel ovlivňuje pozorovaný výsledek, tzn. že elektron se jednou chová jako částice a podruhé jako energie vlny, tak jakto, že se pořád držíme toho, že hmota je ovlivňována jen hmotou? Fyzikové to nazývají vlnově korpuskulární dualismus. Já z toho vytáhnu to slovo dualismus. Protože v našem světě je to hlavní pravidlo. Máme plus a mínus, světlo a tmu, ženu a muže apod. Když vidíme nemoc jako negativní, jak by mohla být pozitivní?

Každá nemoc nás má něco naučit a přináší pozitiva. Jen ten, komu je určena, je schopen pochopit její význam. Ten je skrytý. Základ nemoci je však v tom, že zažíváme bezmoc. My se jí jako odborníci snažíme odstranit a dostat nemoc pod kontrolu léky nebo jinými zásahy. Pracujeme-li jen na úrovni těla, tak pracujeme jen na výsledku ale nikoliv na příčině.

Vezměme si to prakticky. Pacient má artritidu kolene. Nemůže už sportovat, být aktivní, postarat se o rodinu. Díky tomu má teď víc času na sebe, ale neví, co si s ním počít. Konfrontuje ho s pocitem osamocení. Také s tím, že není samostatný a nezvládá vše sám, bývá závislý na pomoci druhých. A mnoho dalšího. Podvědomě už nechce sportovat, být aktivní a starat se o rodinu. Vědomě to odmítá a chce to dál dělat. Nemoc mu ale dává stopku. Vědomě nechce pomoc od druhých, ale prakticky zažívá to, že ji i přes odpor dostává. Pracujeme na tom rozdílu vědomí a podvědomí. Aby to, co dělá bylo v souladu s jeho všemi částmi. Dále se cítí osamoceně a neschopně. Zpracováváme tyto emoce, které souvisí s jejich potlačením. Tuto emoční bolest v sobě nese v podobě traumatického zážitku. Ten se schoval opět do podvědomí a není si ho vědom. Pomáhám mu toto vědomě zpracovat a tím odstraňujeme příčinu i v emoční oblasti. Celkově tak navracíme jednotu a autenticitu do života pacienta. Vnímáte to jako celostní medicínu nebo psychosomatiku?

Vize rozvoje zdravotnictví

Respekt, pochopení, soucit, empatie, změna základních hodnot.

Určitě cítíte, že logiky a čísel již bylo dost a je čas zapojit i pravou mozkovou hemisféru. To je to, co se nyní ve všech oblastech děje. Jenže z čeho vychází přehnaná pomoc a péče o druhé? Nebo touha po vyšším postavení a objevech? Dokud jsou naše motivace nepoznané, tak, jak rozvíjet zdravotnictví? Jedině novým přístupem nevycházející z traumatu. To se nepovede hned, ale můžeme změnu dělat postupně tak, ať je to výsledkem respektující diskuse.

Ukázka z připravované knihy

Příběhy z nemocnice

Otravný dědek

Jedno z těch ospalých rán, kdy se ploužíte na ranní schůzku, co nejpomalejším tempem, protože se vám tam nechce a byli byste ještě v posteli. Samotnou schůzku nevnímáte a po to, co skončí se odploužíte na oddělení. Velmi radostně si s kolegy rozdělíte pokoje, plné nedočkavých zákazníků naší zdravotnické péče. Ročníky z dob metuzaléma vidíte na cedulkách a vy jen doufáte, že někdo z nich umí mluvit, aby vám o svých problémech aspoň řekli. Mívají nepřítomné pohledy a reagují hekáním na místa bolesti. Ale i to je dobré, protože převážně mluví, ale vůbec ne k věci. K našim otázkám, které jim mají pomoc a určit zdravotní problém.

Takže takovéto ráno si sednete za počítač z vylosovanými jmény soutěže a aspoň ze zápisů předchozích kolegů se snažíte zorientovat v situaci, abyste byli připraveni, když vám pacient bude povídat o glaukomu. To, že přijel s bolestmi břicha a krvácením z konečníku si nepamatuje. Když se něco nedaří, tak vás při této práci vyruší sestra, která chce vědět, čí je pacient. Po tom, co lokalizuje nešťastného opatrovatele tohoto pacienta na něho vychrlí problémy noční směny nebo i ty své, které nadělal. Potřebujeme to řešit.

„Ten dědek furt řve, večer mu dávali apaurin, už zase začíná, mám mu ho dát znova?“, ptá se sestra. Kouknu se na záznamy, diagnózy, medikaci a hledám i jiný důvod, proč řve. Odpovídám, že ne, a že jdu za ním.
„Tak mi řekni brzo, protože jedu s ranními léky,“ odvětí sestra

Jdu za pánem na pokoj. Je v klidu a když přicházím, obrátí svůj pohled na mě a začne se horlivě vyptávat. Narozdíl od kolegyň jsem chlap v bílém, takže i když vypadám mladě, myslí si, že jsem doktor. Fonendoskop kolem krku mu v této domněnce pomáhá. Říkám narozdíl, protože se stává lékařkám, že je mají za sestry a nadávají jim. Když se dozví, že jsou doktorky, tak se omlouvají. Což jen vykresluji v jaké situaci jsou ženy a nelékařky ve zdravotnictví.
Pacient 74let mi nepřipadá, že by byl v nějaké agresivní náladě, i když tak může působit. Ptám se, co ho rozrušuje. A již po této jednoduché otázce na mě chrlí jeden problém za druhým. A nejsou to jen jeho problémy, ale i zanedbání zdravotníků. Konkrétně jeden důležitý je ten, že si ho všichni překládali jako brambor. Od podvečera, kdy měl silné bolesti, ho nechali čekat na urgentu. Vždycky k němu někdo přišel na něco se zeptal a nestihl se zorientovat. Pak mu dávali léky a nevěděl na co. Ležel tam pořád a pak ho převáželi na pokoj. On nechtěl na pokoj. Kde je jeho žena? Proč mu nikdo neřekne, co se s ním děje. Kde to je? Co to jsou za léky?
Všechno jsou to oprávněné otázky. A kdyby ho někdo od dveří psychiatricky zhodnotil, tak dostane závěr, že je dezorientovaný. Naštěstí pokud by už byl přivolán psychiatr, tak jsou na takové situace připraveni a z valné části se na většinu svých konzilií dívají jako na neschopnost ošetřujících lékařů mít jakési základní psychologické znalosti, jakousi empatii a pochopení bez nutnosti medikace. Nebo taky ne, ale já viděl spíše milé psychiatry.

Takže s pacientem jsem si hlavně povídal a vysvětloval jsem mu. Ptal se na blbosti, ale já mu odpovídal a podle pravdy. Ne o jeho zdravotním stavu, ale že na něho předtím neměli čas. Bohužel se to tak stalo, teď je tady s námi na pokoji a já už se o něho postarám. Když by mu nebylo něco jasné, tak ať se ptá.
Jeho rozrušení je totiž normální, cítil se ohroženě a jednal agresivně. Místo, aby dostal pochopení, tak na jeho agresi bylo odpovídáno agresí nebo ignorací. Základní chyby, které se nikdo neučí. Ale hlavně takhle reaguje každý člověk nevyjímaje zdravotníka. Protože, jak zacházíme s emocemi druhých, tak zacházíme se svými vlastními. A jelikož se pacient cítil bezmocně a měl ještě sílu, chtěl se pomocí agrese dostat k moci a do bezpečí. Zdravotník se sám cítil bezmocně z toho, že toho je na něho moc a taky jednal agresivně nebo ignorací. Já věděl, že díky tomu povídání na pokoji ztratím čas, budu mít skluz, ale o tom to je. Péče a podpora. Tento pacient potřeboval daleko více času, když ho zanedbali kolegové předtím. Já si to odsral. Kreténi na noční službě. Můj vztek je však můj vztek. Pacient za to nemůže a můj vztek je mým zrcadlem. Jak se vztekem zacházet si řekneme. Primárně jsem pacienta ale dostal do bezpečí a hlavně tak, jak on potřeboval. Ne, to co jsem si myslel já, že potřebuje. To, co on cítil jako nebezpečné jsme zpracovali. Samozřejmě to nejde vždycky, jako například zdrogovaní agresoři, ale jen dávám příklad nadužívání léků.

– Tolik jeden příběh. Knihu píšu tak, že na příkladech vidíme teorii. Tu pak ještě zvlášť shrnu. Součástí budou i pohledy jiných zdravotníků na jejich svět, viz dotazník pro odborníky.

– Uvítám v těchto věcech realizace pomoc (dr.zulakmartin@gmail.com)

Doporučené knihy pro rozvoj

Pokud rádi přemýšlíte, doporučuji tyto knížky. V seznamu najdete i knihy, které pomohly jiným zdravotníkům.