Příběhy z nemocnice

Otravný dědek

Jedno z těch ospalých rán, kdy se ploužíte na ranní schůzku, co nejpomalejším tempem, protože se vám tam nechce a byli byste ještě v posteli. Samotnou schůzku nevnímáte a po to, co skončí se odploužíte na oddělení. Velmi radostně si s kolegy rozdělíte pokoje, plné nedočkavých zákazníků naší zdravotnické péče. Ročníky z dob metuzaléma vidíte na cedulkách a vy jen doufáte, že někdo z nich umí mluvit, aby vám o svých problémech aspoň řekli. Mívají nepřítomné pohledy a reagují hekáním na místa bolesti. Ale i to je dobré, protože převážně mluví, ale vůbec ne k věci. K našim otázkám, které jim mají pomoc a určit zdravotní problém.

Takže takovéto ráno si sednete za počítač z vylosovanými jmény soutěže a aspoň ze zápisů předchozích kolegů se snažíte zorientovat v situaci, abyste byli připraveni, když vám pacient bude povídat o glaukomu. To, že přijel s bolestmi břicha a krvácením z konečníku si nepamatuje. Když se něco nedaří, tak vás při této práci vyruší sestra, která chce vědět, čí je pacient. Po tom, co lokalizuje nešťastného opatrovatele tohoto pacienta na něho vychrlí problémy noční směny nebo i ty své, které nadělal. Potřebujeme to řešit.

„Ten dědek furt řve, večer mu dávali apaurin, už zase začíná, mám mu ho dát znova?“, ptá se sestra. Kouknu se na záznamy, diagnózy, medikaci a hledám i jiný důvod, proč řve. Odpovídám, že ne, a že jdu za ním.
„Tak mi řekni brzo, protože jedu s ranními léky,“ odvětí sestra

Jdu za pánem na pokoj. Je v klidu a když přicházím, obrátí svůj pohled na mě a začne se horlivě vyptávat. Narozdíl od kolegyň jsem chlap v bílém, takže i když vypadám mladě, myslí si, že jsem doktor. Fonendoskop kolem krku mu v této domněnce pomáhá. Říkám narozdíl, protože se stává lékařkám, že je mají za sestry a nadávají jim. Když se dozví, že jsou doktorky, tak se omlouvají. Což jen vykresluji v jaké situaci jsou ženy a nelékařky ve zdravotnictví.
Pacient 74let mi nepřipadá, že by byl v nějaké agresivní náladě, i když tak může působit. Ptám se, co ho rozrušuje. A již po této jednoduché otázce na mě chrlí jeden problém za druhým. A nejsou to jen jeho problémy, ale i zanedbání zdravotníků. Konkrétně jeden důležitý je ten, že si ho všichni překládali jako brambor. Od podvečera, kdy měl silné bolesti, ho nechali čekat na urgentu. Vždycky k němu někdo přišel na něco se zeptal a nestihl se zorientovat. Pak mu dávali léky a nevěděl na co. Ležel tam pořád a pak ho převáželi na pokoj. On nechtěl na pokoj. Kde je jeho žena? Proč mu nikdo neřekne, co se s ním děje. Kde to je? Co to jsou za léky?
Všechno jsou to oprávněné otázky. A kdyby ho někdo od dveří psychiatricky zhodnotil, tak dostane závěr, že je dezorientovaný. Naštěstí pokud by už byl přivolán psychiatr, tak jsou na takové situace připraveni a z valné části se na většinu svých konzilií dívají jako na neschopnost ošetřujících lékařů mít jakési základní psychologické znalosti, jakousi empatii a pochopení bez nutnosti medikace. Nebo taky ne, ale já viděl spíše milé psychiatry.

Takže s pacientem jsem si hlavně povídal a vysvětloval jsem mu. Ptal se na blbosti, ale já mu odpovídal a podle pravdy. Ne o jeho zdravotním stavu, ale že na něho předtím neměli čas. Bohužel se to tak stalo, teď je tady s námi na pokoji a já už se o něho postarám. Když by mu nebylo něco jasné, tak ať se ptá.
Jeho rozrušení je totiž normální, cítil se ohroženě a jednal agresivně. Místo, aby dostal pochopení, tak na jeho agresi bylo odpovídáno agresí nebo ignorací. Základní chyby, které se nikdo neučí. Ale hlavně takhle reaguje každý člověk nevyjímaje zdravotníka. Protože, jak zacházíme s emocemi druhých, tak zacházíme se svými vlastními. A jelikož se pacient cítil bezmocně a měl ještě sílu, chtěl se pomocí agrese dostat k moci a do bezpečí. Zdravotník se sám cítil bezmocně z toho, že toho je na něho moc a taky jednal agresivně nebo ignorací. Já věděl, že díky tomu povídání na pokoji ztratím čas, budu mít skluz, ale o tom to je. Péče a podpora. Tento pacient potřeboval daleko více času, když ho zanedbali kolegové předtím. Já si to odsral. Kreténi na noční službě. Můj vztek je však můj vztek. Pacient za to nemůže a můj vztek je mým zrcadlem. Jak se vztekem zacházet si řekneme. Primárně jsem pacienta ale dostal do bezpečí a hlavně tak, jak on potřeboval. Ne, to co jsem si myslel já, že potřebuje. To, co on cítil jako nebezpečné jsme zpracovali. Samozřejmě to nejde vždycky, jako například zdrogovaní agresoři, ale jen dávám příklad nadužívání léků.

– Tolik jeden příběh. Knihu píšu tak, že na příkladech vidíme teorii. Tu pak ještě zvlášť shrnu. Součástí budou i pohledy jiných zdravotníků na jejich svět, viz dotazník pro odborníky.

– Uvítám v těchto věcech realizace pomoc (dr.zulakmartin@gmail.com)